Jdi na obsah Jdi na menu
 


 
Měla vznešené jméno NINNYA a předlouhý rodokmen....narodila se 4.dubna 1994... někteří její předci pocházeli z USA a Anglie...my jsme jí říkali Bára a milovali jsme jí tak, jako ona milovala nás...měla veliké a něžné srdíčko a její oči viděly až na dno naší lidské duše...Milovala děti a taky milovala jídlo v každé podobě...nic jí neuniklo a z každého svým tichým, ale naléhavým pohledem dostala, to co chtěla..vždy byla mírná,citlivá,mazlivá a také neomylně poznala, když nás něco bolelo a trápilo...neměla ráda jedinou věc a to, když jsem jí stříhala...to mě po chvíli brávala za ruku....jako když mi říká: Mám jen jedny nervy... nech toho ...
Odešla od nás 1.září 2007 ve 22,30 hodin...tiše...její místo v našich srdcích zůstane navždy....
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 

 

 
                            



 
         Barčo....nikdy na tebe nezapomeneme
...........................
................................................
...................................................................
 
 
 
 

.Letní povídka pro Víkend z fejetonu Jak jsem
chtěla mít sexy
klín................................

Otevřu dveře do čekárny a můj pohled spočine na
prázdné židli. Dobelhám se k
ní, ale pak si to rozmyslím. Raději budu stát. Z
představy, že si sednu na
něco tvrdého, a to doslova, se mi postaví všechny
chlupy na těle. Cože?
Řekla jsem chlupy?

"Pojďte se posadit," poklepává rukou na prázdnou
židli nějaká paní, která
nemůže odtrhnout pohled od mé namodralé nateklé nohy.

"Děkuji moc, ale já prostě nemůžu," pousměju se a
opravdu má noha je to
poslední, co mě trápí.

Druhá, zdravá noha začíná bolet taky od toho, jak
drží celou mojí váhu, a já
začínám kňučet. Horko k tomu taky moc nepřidává.
Potím se. A kňučím.

"Pustím vás přede mě, slečno." Ozývá se pán, co je
na řadě. Musí být na mě
žalostný pohled.

Poděkuji a odskáču imaginárního panáka rovnou do
ordinace. S každým skokem
přichází tiché zaúpění.

Doktor si nasadí brýle, zeptá se mě na jméno a rodné
číslo. Zběsile něco
ťuká do počítače. Pak se otočí na své židli a sepne
ruce. Jeho zrak spočine
na mé noze.

"Tak povídejte. Co se vám stalo?"

A mně se v tu ránu před očima promítne celý včerejší
večer.

Hladká pokožka až dva měsíce, hlásala tenkrát
reklama na voskové pásky ve
všech časopisech a televizi. Hmmm, léto se blížilo a
moc se mi zamlouvalo,
že své nenáviděné kamarádky žiletky na nějaký čas
odložím. Připravená jsem
byla na sto procent. Protože pásky byly vhodné na
delší chloupky, tak jsem
se na nějakou dobu vzdala šatiček a kraťásků.
Zarostlá jsem byla jak opička.
Ale co. Celé léto se pak nebudu trápit holením.
Natěšená s několika
krabičkami v ruce jsem byla připravená na večer, kdy
svou srst jednou
provždy, tedy na pár měsíců, strhnu ze svého těla.

A večer přišel. Ovšem nečekala jsem, že to bude
jeden z mých nejdelších
večerů v životě.

Byl to ten typ vosků, co se používá za studena.
Totiž, třete proužky v
dlaních, dokud se nezahřejí, oddělíte od sebe a pak
si je přiložíte a rychle
strhnete. Jak jednoduché, ne? Hmm, to hravě zvládne
i malé dítě. Vytáhla
jsem první papírek, třela dlaněmi, dokud nebyl
horký, nalepila a trhla.
Paráda. Po chvilce byla má lýtka bez chlupů, hladká
a krásná. A tak jsem
přešla k severnější části svého těla. Když mám teď
hladké nohy, proč ne i
klín?

Boj proti chlupům začal a já se cítila jako profík.
Dlaně mě už bolely od
zdlouhavého zahřívání papírků, tak mi bleskl hlavou
geniální nápad, že
papírky nahřeji fénem. Jo, chytrá holka já jsem.

Dobrá, svlékla jsem si kalhotky a jednu nožku
položila na okraj záchodové
mísy, abych měla dostatečný prostor na nalepení.
Pořádně vosk nahřála,
odlepila proužek a přitiskla ho podél třísel tak
šikovně, že víc jak půlka
mi přikrývala můj "poklad" a pásek končil u vnitřní
části mé hýždě. Zhluboka
jsem se nadechla a trhla.

"Dopr.....e!" Vykřikla jsem a noha mi sklouzla do
záchodu. Před očima mi
běhalo tisíce teček a já si v jedné chvíli myslela,
že jsem oslepla a ještě
si k tomu zlomila nohu. Po chvilce, když se mi zpět
vrátil zrak a přestalo
hučet v hlavě, jsem opatrně vytáhla

pochroumanou nohu ze záchodu. V jedné ruce jsem
držela onen pásek a druhou
rukou jsem se snažila osušit nohu. Bolela jak čert.
Ale bolest nohy ve
srovnání s tím, co mě ještě čekalo, byla minimální.
Postavila jsem se a
ouvej. Něco lepkavého jsem cítila mezi nohama. S
hrůzou se podívala na
papírek. Žádné chlupy.

"Kde jsou sakra ty chlupy? Problesklo mi hlavou.

A pak nastala panika.

"Panebože!!!"

"Kde je vosk?"

Rukou jsem si zajela mezi půlky a nahmatala
lepkavou, ještě pořád teplou
hmotu.

"Já se slepila!!!!" Brečela jsem.

To bude dlouhý večer. Běžela jsem, tedy odšourala se
do kuchyně pro láhev
vodky. Při mé cestě za umrtvujícím lékem se všechno
slepilo dohromady ještě
víc a já si pomyslela, že už v životě nebudu mít
žádný sex. Vrátila jsem se
zpátky na místo činu, lokla si pořádně z láhve a
přemýšlela nahlas, co dál.
Popadla jsem krabičku a znovu pročítala návod.

"Nedoporučuje se používat na citlivá místa, jako
podpaží, oblast bikin a
horní ret..."

Sakra. Jak to, že jsem to neviděla?! Pozdě.

"Dobře, co rozpouští vosk?" Uvažovala jsem nahlas.

"Teplo."

Napadl mě znovu fén, ale po představě, že mě vezou
slepenou a ještě s
popáleninami na pohotovost, jsem svůj první nápad
zavrhla. Břicho mi začalo
nervozitou kručet a já se modlila k Bohu, že TEĎ
opravdu není ta vhodná
chvíle.

Po chvilce mě napadl další úžasný nápad. Horká voda!

Jasně, horká voda nahřeje vosk a já ho ručníkem setřu.

Napustila jsem si vanu a ponořila se dovnitř. Po
chvilce ve vařící vodě jsem
se začala rozpouštět já, ale vosk však byl pořád na
svém místě. Ručníkem
jsem se tu neplechu snažila otřít. Vosk jsem však
rozmazávala okolo, chlupy
se lepily a neuvěřitelnou bolestí jsem brečela ještě
víc. Následoval další
lok vodky. Vedro v koupelně a alkohol vykonal své a
z brekotu jsem přešla do
hysterického smíchu. To se může stát opravdu jenom
mně!!!

Můj pohled padl na krabičku papírových kapesníků,
které jsem si začala
přikládat na inkriminovaná místa. Mozek mi už asi
úplně přestal díky bolesti
a alkoholu fungovat, protože si to si to jinak
nedokážu vysvětlit.
Samozřejmě, že se kapesníky přilepily na vosk a
nešly sundat. Teď už nejen
slepená, zoufalá, ale i opelichaná s asi zlomenou
nohou a s nulovou hrdostí,
jsem si dala druhé kolo vany. Znovu se osušila,
kapesníky plavaly ve vaně,
vosk však stále držel na svém místě.

"Ok." Zavolat na zákaznickou linku výrobku jsem ve
chvilce zavrhla.

"Dobrý den, mám slepenou pipinu i zadek voskem,
který jsem nahřívala fénem a
nevím, co s tím?"

To byla ta poslední možnost. Pro srandu operátorům
můžu být i potom. Proto
jsem vytáhla svůj starý elektrický depilátor,
zatnula zuby a jela. Tu
neuvěřitelnou bolest bych nikdy nepřála nikomu.

"Dýchej, dýchej!"

Lok vodky. Vrrrrr. Stop. Křik. Další lok vodky.
Vrrrr. Stop. Vyčištění
slepeného depilátoru. Lok vodky. Vrrrr. ...Zvířecí
řev, který musel probudit
všechny sousedy...vrrr, lok vodky....Zničený slepený
depilátor.

"Ahoj mé milované kamarádky žiletky!!"

Totálně na mol, konečně bez chlupů a fungujícího
mozku, s buňkami totálně
umrtvenými, že kdyby mi chtěli amputovat obě nohy
zaživa, necítila bych ani
ň, jsem zbytek doholila žiletkami. Odplazila jsem se
v bavlněných
bombarďákách, napudrovaná půlkou balení dětského
zásypu a s "krasotinkou" o
dvě čísla větší, do postele.

Připadala jsem si jak po divoké noci s rojem včel.

"Co se vám stalo?" Opakoval doktor svou otázku, když
jsem neodpovídala.

"Ale, uklouzla jsem na schodech...."