Jdi na obsah Jdi na menu
 


nádraží 2

ŠVESTKOVÝ BOŽSKÝ KOLÁČ
1 velký bílý jogurt
120 g cukr krupice
150 ml oleje
1 ks vejce
1 prášek do pečiva
špetka soli
1 vanilkový cukr+špetka ml.vanilky
1 panák rumu
1 vanilkový pudink-prášek
320 g polohrubé mouky
Ovoce-já dala švestky

Vše smíchat na řidší těsto,vylít na plech s pečícím papírem,rozetřít,dát švestky řezem nahoru,posypat je skořicovým cukrem a zasypat drobenkou.
DROBENKA:4 lžíce polohrubé mouky,3 lžíce cukr krupice,1 lžíce másla

Dát péct do vyhřáté trouby asi na 30-40 min.do zezlátnutí,každý podle své trouby.

 

 

Renata Čahojová nepište pošlete si to do zprav k sobe je to dobrá věc
  • DOMÁCÍ FONDÁNOVÁ POLEVA

    250 g kr. cukr
    130 ml voda
    1 lžička ocet 20 procentní

    Postup přípravy


    Do kastrolu nalijeme vodu a ocet, přisypeme krystalový cukr. Vše přivedeme do varu, pak plamen stáhneme a ještě 10 minut vaříme na mírném ohni. Po deseti minutách se nám vytvoří cukrový sirup.

    Uvařený sirup přelijeme do studené mísy a za občasného míchání necháme mírně vychladnout.

    Po 5-6 minutách míchání se postupně změní barva sirupu na bílou a hmota začne tuhnout. Ještě stále to za občasného míchání promícháváme.

    Po dalších 5-6 minutách dosáhneme požadovanou konzistenci.

    Podle potřeby můžeme přidat potravinářskou barvu a natřeme na dort. Tato poleva vystačí na dort s průměrem 24 cm. Hmota na dortu ztuhne za méně než 1 hodinu. Pokud potřebujeme více polevy, uděláme to z dávky 500 g cukru, 250 ml vody a 1 lžičky octa. V tomto případě vaříme 15 minut.

    Fotka uživatele Kateřina Rusínová.
     
    •  
    • Komentáře
    •  
  •  
  •  

 

Vločkové sušenky
150 g ovesných vloček ,50 g sekaných ořechů, 50 g hl.mouky,2 lžičky prdopeč, 75 g cukru, 100 g másla (Hery), 1 vejce
Smícháme suché přísady, přidáme máslo, vajíčko a uděláme těsto. Tvoříme hrudky, které klademe na plech s pečícím papírem, hrudky zmáčkneme na placičky. Já to dělám namočenou vidličkou ve vodě, i hrudky dělám mokrýma rukama. Pečeme 12 minut při 170 stupních. Sušenky mají podobnou chuť jako BeBe dobré ráno. Dají se vylepšit sušenými brusinkami nebo hrozinkami

Fotka uživatele Libulka Šikulka.
 
 
 

Pohlreich - jsou to skvělé hlášky!!! Emotikona smile

- Blbý jídlo na špinavejch talířích, to bude nějaká specialita.
- Bych mu roztrh prdel až k lopatkám.
- Když si to dáš dvakrát, tak si z toho můžeš spíchnout slipy.
- Tohle kdybych sněd celý, tak se mi budou zejtra u prdele rojit včely.
- Jsem utahanej, jak šňůra od hajzlu.
- Byl jsem v kuchyních, kde občas něco chybělo. Ale ještě jsem nebyl
v kuchyních, kde chybělo úplně všechno...
- Mě kdyby někdo v kuchyni něco takhle kritizoval, to by bylo facek,jak v Národním divadle potlesku.
- Venku je zima, že by tam nastydl i lední medvěd.
- Hrabeš se v tom, jak student v pochvě.
- Hele, sanitka před hospodou. To vypadá, že ten krabí salát už někomu nabídli.
- Ty do toho kloveš jak vrána do hovna.
- Tady je vzduch jak v pánským poklopci!
- Leda, že by se brambory zkřížily s filckama a začly se samy škrábat...
- Ten biftek je tak malej, že měl už dávno spát!
- Je vykulenej jak žába před bouřkou.
- Jako, nikdo na světě ještě nevymyslel nic lepšího, než je kulatej talíř,
všechno ostatní to je prostě totální talířová pornografie...
- Nejhorší bylo, když jsem já chodil do školy a plata smrděly jak psí kšíry.
- Kruciprdel, votevřete oči, vyndejte si tu hlavu z prdele a začněte myslet...
- Ty vole, vohol se, seš zarostlej jak náhradní Kristus..
- Kuchař : Já si za tím stojím. Zdeněk: Soudruzi v NDR si taky stáli za trabantama,ale ti si za tím stáli,protože na ně mířili samopalama.
- A už pojďte dovnitř, už jsem tak zmrzlej, až ve mně hovna chrastěj.
- Tady je takovej bordel a smrad, že se mlžej i čočky od kamer.
- Ta je zmatená, jak baba v turniketu.
- To by zabilo orla v letu.
- To zelí je tak kyselý, až se mi z toho rolujou ponožky.
- Ten vývar je silnej, jak noha vod kulečníku.
- Ti zafackuju uši do hlavy.
- Ty vole, mám hrb jak mandolínu.
- Ty to tam sypeš jak Babica
- Jste pomalí, jak kolotoč, co tlačej cikáni.

 

 

Suroviny

Budeme potřebovat:
110 gmáslo
2 lžícemoučkový cukr
150 gkukuřičný škrob
150 ghladká mouka
1/2 bal.prášek do pečiva
1 ksvejce
1 lžícevanilkový cukr
1/2 lžičkysůl
Dále budeme potřebovat:
marmeláda
čokoláda

Postup přípravy

5,0 z 5
  1. Máslo utřeme mixérem do pěny, postupně přidáme moučkový cukr. Přidáme vajíčko, vanilkový cukr, sůl, kukuřičný škrob a vymícháme hladkou hmotu. Na závěr přidáme mouku s práškem do pečiva a rukama zpracujeme hladké těsto, které zabalíme do potravinářské fólie a odložíme do chladničky ztuhnout (cca na půl hodinu).
  2. Z těsta si oddělujeme malé části, které vytvarujeme do kuličky, následně do malé placky. Vidličkou na jedné straně uděláme otisk a tlapky uložíme na papírem vyložený plech na pečení.
  3. Pečeme v předem vyhřáté troubě při teplotě 180 stupňů cca 10 minut.
  4. Upečené tlapky necháme vychladnout a slepíme je marmeládou. Neotlačenou část namočíme do rozpuštěné čokolády. Necháme ztuhnout a podáváme. Dobrou chuť!

 

 

 

Jestli máte vnučku, pravděpodobně řešíte podobné dilema, když řekne:
"Dědo, já musím kakat."
Na pánský nebo na dámský? Samozřejmě, že ji odtáhnu na pánský, jenže ona protestuje:
"Ale tohle je klučičí! A já jsem holka."
"No to máš smůlu, já na dámský nejdu. Proč se ti tu tak nelíbí?"
Načež Viki pronese nesmrtelnou větu:
"Protože tady je to plný bimbasů."
Na to není co říct. Má pravdu. Do značné míry. Jeden pán u pisoáru musel na chvíli přestat, jak se začal smát.
"A kluci jsou čuňata Jozífek u nás říkal, že jednou počůral i světla na stropě."
"No, to má výkon." ocenil jsem a tlačil jsem ji do kabinky.
"A učitelka se prý ptala, co to dělá a on se otočil a taky jí počůral."
Více pánů u pisoárů muselo přestat, ale Viki si smíchu vůbec nevšímala.
"A paní učitelka křičela, takže přiběhla paní uklízečka."
Na chvíli nastalo ticho v napjatém očekávání. Viki si rozepla kalhoty a já ji vysadil na prkénko
"A taky ji počůral."
Pánské záchodky se změnily v Comedy Show.
"Radši tlač." pronesl jsem zničeně.
"Mě to nejde. Pomůžeš mi?"
Věděl jsem, že každý poslouchá, ale co jsem měl dělat. Jinak tu zkejsneme navěky.
"Heeee..." začal jsem neochotně.
A Viki se chytla: "Heeee..."
A odvedle z kabinky se ozvalo: "Heeee..."
A od pisoárů se ozvalo několikahlasé: "Heeee...."
Byli jsme Mužsky Tlačící sbor.
Viki to nadchlo, takže to zkusila ještě několikrát. Hlavně, že to zabralo a padalo to tam, což komentovala slovy: Jé, mně se úplně vysypalo bříško." A pak to zazdila:
"Já udělám celou rodinku čokoládových anakond, jo?" radovala se Jen jsem odevzdaně přikývl.
"Já si myslela, že si jen prdnu a teď se mi narodila celá rodinka." kopala nožkama spokojeně do mísy.
"Já to tady snad dneska nedodělám..." ozvalo se od pisoárů, když ustal smích.
Hotovo. Hledal jsem vlhčené ubrousky, Viki chvíli čekala, pak jí to přišlo dlouhé, tak povídá:
"Ty si zapomněl hajzlíka papíra! A teď tu budu muset stát a čekat až uschnu." Našel jsem je. Utřeli jsme, oblékli se, Viki chtěla sama spláchnout. Tak jsem ji nechal spláchnout a ona:
"Pa pá, hovínka! Mějte se, hezky plavejte a nezlobte tam."
U pisoárů bychom z fleku mohli vybírat vstupné. Táhl jsem vnučku ven. Zatímco si vyhrnovala rukávky k mytí, přišla s dotazem dne:
"Dědo a co dělají hovínka, který nemaj maminku ani tatínka?"
Spolkl jsem větu, že to asi budou zasraný sirotci a rychle jí umyl ruce. Pisoáry se konečně uvolnili a jeden z nastojáků při vycházení ven povídá kamarádovi:
"Tady je to skvělý, sem musíme chodit častěji."
No.
My ne.
Už nikdy.....

P.S. Babičkám se tohle přihodit nemůže.

---------------------------------------------------------

 

Tohle by si měla přečíst většina rodičů,ale je to bohužel dlouhé a ti,kteří by si to přečíst měli,si to nikdy neprečtou.
Zkuste si najit chvilku na přečtení..stojí to za to.

ZLOMENÉ DĚTI

Stáli jsme se synem ve frontě na reklamaci zboží, když jsem si všiml malého chlapce – nebylo mu víc než šest let. Díval se na svého tátu a nesměle se ptal, jestli až to tady vyřídí, koupí mu zmrzlinu. Otec na něj zvysoka pohlédl a procedil skrz zuby, ať je zticha a nevyrušuje.

Chlapeček se okamžitě přitiskl ke zdi a stál bez pohnutí a hlesu nějakou dobu.

Když se fronta trochu pohnula, odvážil se klučík jít znovu za tátou. Potichu si zpíval nějakou dětskou písničku. Zdálo se, že už zapomněl, jak hněvivě ho táta prve zakřikl. Teď se otec znovu otočil a s křikem mu vynadal, že dělá kravál. Chlapeček se honem znovu postavil ke zdi.

Byl jsem úplně bez sebe. Jak to, že ten člověk neviděl to, co jsem viděl já? Jak mohl nevidět to krásné stvoření stojící v jeho stínu? Proč bez chvilinky zaváhání „vytlouká“ každý náznak štěstí z vlastního dítěte? Proč si necení toho kratičkého času, kdy je pro svého syna vším?

Zbyli jsme před pokladnou tři, když se klučina znovu odvážil přiblížit k tátovi. Otec bleskově vykročil z řady, popadl rukama chlapce za ramena a stiskl ho, až se mu obličejík zkřivil bolestí:

„Jestli uslyším ještě pípnutí nebo znovu odejdeš od tý zdi, uvidíš, co bude doma!“

Dítě se znovu přitisklo ke zdi a už se ani nepohnulo. Nevydalo žádný zvuk. Jeho dětská tvářička náhle zešedivěla a nevyjadřovala žádné emoce. Bylo zlomené.

Otec se s ním nehodlal párat. Zlomit dítě je ten nejjednodušší způsob „výchovy“.

Jak se pak můžeme divit, že z dětí rostou „zlomení“ dospělí?

Tátové! Rozsvítí se vám tvář, když vidíte své dítě ráno nebo při návratu z práce?

Víte, že morální hodnoty vašich dětí se utvářejí právě podle toho, co na vaší tváři vidí?

Chápete, že dítě se pokládá za takové, za jaké ho vy označíte?

Že lidé se často stávají těmi nálepkami, kterými je ocejchujete?

Jak často říkáte dětem: „To je ta největší hloupost, co jsem slyšel“ nebo „To je to nejhnusnější, co se dá udělat“?

Věříte, že vaše dítě je idiot? Protože ono už tomu věří. Bravo! Zamyslete se nad tím.

Tátové! Myslíte, že někdo uvěří tomu, že nemůžete ani na půl hodinky odejít od počítače nebo televizoru, abyste si pohráli se svým dítětem? Víte, že úroveň dětské důvěry k rodičům bezvýhradně závisí na tom, zda si rodiče s nimi hrají a nakolik jsou strženi hrou?

Uvědomujete si vůbec škody, které na dětech pácháte, když si s nimi denně nehrajete?

Máte za to, že někdo se dá ošálit hloupou a lacinou výmluvou, že hněv je někdy, ne-li často ve výchově nezbytný?

Víte, že hněv je prakticky vždy emocí lidí, kteří by rádi kontrolovali jiné, ale nedokážou kontrolovat sami sebe?

A to nehlavnější – jste schopni si všimnout, jak rychle se dítě zlomí nebo se odmítá podřídit, když v rodině vládne hněv?

Jste už tak otrlí, že jste přestali vnímat dětskou duši, že se necítíte provinile, když se dítě ve vaší přítomnosti třese, nebo choulí? Skutečně je tohle to jediné, co od nich chcete? Aby se vám bezpodmínečně podřizovaly a bály se vás?

Víte, jaké pevné pouto vzniká, když pohladíte dítě po zádech nebo po tváři, když ho ukládáte ke spaní? Probuďte se, tatínkové!

Ty neopakovatelné drahocenné duše jsou svěřeny vaší péči a velice citlivě všechno vnímají.

Copak není pochopitelné, že děti dělají chyby, mnoho chyb? Copak nechápete, kolik škody naděláte, když pokaždé strkáte dítěti nos do jeho omylu, do jeho nezdaru? Umíte si vůbec představit, jak lehké je dítě ponížit? Asi tak, jako pronést: „Cos to udělal, ty hlupáku?! Nebo „Ty idiote, kolikrát ti to mám opakovat?“

Dovolte mi otázku: museli jste se někdy dívat do očí opuchlých pláčem nad smrtí dítěte?

Já ano.

Plakali jste někdy na pohřbu dítěte?

Já jsem plakal.

Museli jste se někdy dotknout rakvičky, kde leželo dítě, jehož smích už nikdy neuslyšíte?

Já ano. A modlím se, aby tohle nikdy nikdo nemusel prožít.

Říkejte jim, jak je máte rádi. Říkejte jim to často. Radujte se z jejich dvaceti tisíc otázek denně a z jejich neschopnosti dělat věci tak rychle, jak bychom si přáli. Radujte se z výrazu jejich tváří a neuměle pronesených slov.

Je čas radovat se ze všeho, čím jsou naše děti…

Je čas na vlastním příkladu ukázat synovi, jak je třeba chovat se k ženám, ukázat dceři, jaké chování má vyžadovat od muže. Je čas projevit velkorysost, soucit a empatii. Je nejvyšší čas ukázat dětem na vlastním příkladu, nejen slovy, co je to zdravý způsob života, co jsou to role muže ženy, co jsou správné sociální normy. Je čas si uvědomit, že říkat děvčátkům, že jsou nány a klukům, že jsou baby, není správné. Děti mají svoje představy a svoje přednosti a není třeba je svazovat nějakými stereotypy.

Mluvte se svými syny laskavěji. A se svými dcerami klidněji.

Co si přejete pro své dítě? Aby nemělo ve škole kamarády? Aby si nevážilo samo sebe? Nebo aby ho zvolili předsedou třídy a ono cítilo, že si to zaslouží? Jste si vědomi, že tohle dětem dát je zcela v naší moci? Víte, že můžete svým dětem poskytnout nástroje k sociálnímu přežití?

Uvědomme si, jaký vliv má na děti, když vidí, že říkáme jedno, ale děláme druhé. Jak málo jim pomáháme, aby se učily správně si volit hodnoty, aby byly schopny otevřeně říci svůj názor a žít podle svých zásad.

Nepřísluší nám říkat dětem, co si mají myslet. Můžeme jim však pomoci správně myslet. Pokud to uděláme, nebudeme se muset zneklidňovat tím, jakou cestu si zvolí a nakolik budou schopné si ji obhájit.

Svým přesvědčením je člověk věrný po celý život. Přesvědčení druhého jenom do té doby, dokud se nespálí.

Každé dítě má přirozené právo poprosit o zmrzlinu a nebýt za to ponižováno.

Každé dítě má přirozené právo poprosit o zmrzlinu a nekrčit se kvůli tomu v koutě, protože člověk, který má být jeho hrdinou, je docela obyčejný ubožák. Každé dítě má přirozené právo být šťastné, smát se, radovat se a hrát si. Proč jim to nedovolujete?

Každé dítě na světě má právo na otce, který nejprve myslí a potom mluví;

na otce, který si uvědomuje, jak velká moc mu byla dána – formovat život jiného člověka; otce, který své dítě miluje více než televizor a sportovní utkání;

na otce, který má své dítě raději, než svoje krámy;

na otce, který má své dítě raději, než svůj čas; každé dítě si zaslouží tatínka superhrdinu.

Milovat syna, vychovávat syna, hrát si s ním, to jsou úkoly, s nimiž si poradí jenom superotcové. Zvládnout to může každý otec. Vždycky. Bez vyjímky.

Není na mě nic zvláštního. Jsem otec milující svoje dítě. Udělám všechno, aby se mělo dobře, aby bylo v bezpečí, aby bylo zdravé.

Možná je něco pravdy na tom, že ne všichni otcové si zaslouží své děti.

Možná je hodně pravdy na tom, že mnozí otcové otci vůbec nejsou…

Děti jsou darem. A my tu nejsme pro to, abychom ho ničili, ale abychom ho vytvářeli.

Není v naší kompetenci říkat dětem, co si mají myslet, ale naučit je správně myslet, to je v našich silách.